JAK SPRÁVNĚ KOMUNIKOVAT, ABYCHOM NEZRAŇOVALI

Minule jsem u mého příspěvku slíbila odpověd certifikované koučky / trenérky RNDr. Helenky Kurzweilové CSc. z kmacademy WELLbeing týmu. Viz níže „Odpověd“

…„Tak tohle už nikdy nedělej! Můžeš se dostat do nemocnice“ domlouval táta asi tak pětileté holčičce rozzlobeným hlasem, když jsem zrovna projížděla kolem nich na kole…

Mysl mi padla na sezení s mými klienty, na kterých zpracováváme jejich současné situace, které je zatěžují. A i takto vypadá příčina, kde se začínají naše vnitřní omezení / strachy, úzkosti.

Později, i když zvenčí vypadáme úspěšně,bojíme se udělat krok do neznáma. A někdy nás byt’ i nevědomý strach natolik ochromí, že přestupujeme z místa na místo a nechápavě se ptáme sami sebe: „Co to se mnou sakra děje?!“..

Táta chtěl ochránit svoji dceru. Jaké následky to může mít, si neuvědomoval. Vždyť nás nikdo ve škole neučil – jak správně komunikovat, abychom nezraňovali. A i tak předali to, co je zapotřebí.

Helenčina Odpověď

Ano, souhlasím, že nás nikdo ve škole neučil, jak se vyjádřit tak, aby byla větší šance, že si porozumíme a menší, že vzniknou neporozumění a případně i škody ve vztazích. 

Komunikace, která je propojující, se rodí z našeho vědomí o tom, co se v nás děje v reakci na situaci. Pokud jednáme automaticky, bez kontaktu s našimi pocity a potřebami, máme v takovéto emočně náročné situaci malou šanci, že naše dobře míněná slova budou slyšena a pochopena. Slova nejsou totiž v souladu s prožitky, a to je signál pro nervovou soustavu dítěte, že se děje něco ohrožujícího. Současně oči vidí tatínka, který je symbolem bezpečí. To vše může vytvořit v hlavičce velký zmatek a paniku. Dítě může navíc snadno přijmout, že ono je špatné, a proto se dějí takové divné věci s tatínkem. 

Aby byla větší šance, že dítě pochopí, co mu chceme říci, je důležité vyjadřovat pravdu o tom, co v tuto chvíli prožíváme a rozhodně to nevztahovat k chování dítěte. Spojení našeho pocitu a chování dítěte může totiž snadno vyvolat pocit viny, a ten nepomáhá ani k pochopení, ani k utváření sebedůvěru a láskyplného vztahu sama k sobě.

Naše pocity jsou informací o stavu našich potřeb, tak je důležité je i komunikovat.  

Představme si, že holčička třeba vběhla do silnice. Komunikace by pak mohla vypadat následovně: „Když tě vidím vběhnout do silnice (popis toho, co se stalo), mám strach (můj pocit), protože je pro mne velmi důležité, abys byla v bezpečí (moje potřeba). Proto chci, aby ses vždy zastavila na chodníku, počkala na mne a silnici přejdeme bezpečně spolu (moje konkrétní prosba – co chci, aby dítě udělalo).“

Často se snažíme vše do detailu vysvětlit ve snaze být dobře pochopeni. Malé děti žijí tím, co je teď. Naše myšlenky, domněnky a negativní projekce jsou pro ně obtížně představitelné. Jejich systém se snadno přehltí a vypne se. Proto je další důležitou věcí omezit vysvětlování na minimum.

V tomto případě by stručné vysvětlení mohlo znít takto:

“Silnice je pro auta, která jsou mnohem silnější než jsme my, a mohou nás snadno poranit.”

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů